Keltové – prastarý národ symbolizující dětství Evropy, jehož existence je zahalena do tajemného závoje dávnověku. V co tito lidé věřili? K jakým bohům se obraceli s prosbami nebo výčitkami? Jak si představovali svou smrt?
Jací byli staří Keltové?
Z dobových spisů se nám zachovalo spoustu informací o nátuře keltského národa. Bohužel, tyto spisy jsou psány většinou Římany – a tudíž nepřáteli, lepší zdroj však nemáme, jelikož sami Keltové psát neuměli.
I sám Caesar se nejednou zmínil o keltské povaze ve svých Zápiscích o válce galské. Římané se velmi často pouštěli do patetických popisů keltské krutosti, divokosti a přitom neschopnosti dosáhnout nějaké organizovanosti. Vyčítají Keltům marnivost a hrdopyšství, označují je za hašteřivé, chvástavé a nestřídmé v jídle a pití. Také však obdivují jejich odvahu k boji, do nějž Keltové často chodí nazí, beze strachu a smíření s osudem. Keltské náboženství bylo v jednom ohledu výjimečné. Mohl být právě to důvod a příčina jejich nebojácnosti?
Dva světy v jednom – unikát, kterým se může pochlubit keltské náboženství
 |
| V mnoha zemích přežil svátek Samhain jako Halloween. |
Keltové věřili, že tento svět není jediný, který existuje. Veškerý jejich běžný i náboženský život protínala jakási dvojakost. Kromě této reality měla existovat ještě druhá, jiný svět – ostrovní Keltové jej nazvali Annwn neboli „bezedné místo“. Keltské náboženství bylo postaveno na tom, že tento svět se prolíná s tím naším a Keltové věřili, že do něj po smrti přijdou. Jak ono „bezedné místo“ vypadalo? Nejčastěji je popisováno jako jakási kouzelnější a dokonalejší varianta světa zdejšího. Hostiny jsou tam bohatší, bitvy slavnější, žijí zde víly a elfové a tak dále. Není tedy divu, že se sem Keltové těšili a do bitvy šli veselí a nebojácní. Na rozdíl od „onoho světa“ v jiných náboženstvích, Annwn s tím naším splývá, mohou se prolínat, hranice nejsou pevně dány. Nejvíce se pak oba světy propojí na svátek Samhain, který přežil v mnoha zemích dodnes jako Halloween.
Kruté oběti a temné rituály – bylo keltské náboženství skutečně plné krve?
Keltové byli nejčastěji římskými autory popisováni jako velmi krutí a krvelační. Neustále byli také odsuzováni pro údajné obětování lidí, které mělo být u Keltů zcela běžné. Bylo keltské náboženství skutečně takové? Nebo jde jen o propagandu římských autorů? Caesar líčí zvláštní formu obětování, kdy je člověk upálen v jakési proutěné figuríně. Právě tento císař se nejvíce zasloužil o pověst Keltů coby vášnivých milovníků lidských obětí. Pravda je však nejspíš trochu jinde. Keltové lidské oběti pravděpodobně přinášeli a keltské náboženství bylo skutečně kruté, ale tyto případy byly nepochybně spíše velmi vzácným jevem.
 |
| Nález z Lindow Moss je vystaven v Britském muzeu. |
Velmi zajímavý nález byl však učiněn v bažině v anglickém Lindow Moss – jedná se o muže, u nějž je takřka jisté, že byl obětován – a to navíc velmi zajímavým způsobem, neboť byl zabit třemi údery do hlavy, proříznutím hrdla a utopením v bažině. Podle historiků se jednalo o oběť třem bohům zároveň Taranisovi, Esusovi a Teutatisovi a u každého z nich byl vyžadován specifický způsob smrti. Jestliže Keltové tedy skutečně obětovali lidi, je jim přinejmenším nutno přiznat jednu polehčující okolnost – neplýtvali.
Ke Keltům a jejich rituálům a zvykům také neodmyslitelně patří „kult lidských hlav“, který je pro tento národ typický. Keltové byli lidskými hlavami skutečně fascinováni, zdobili si jimi domy, byly to cenné trofeje z bitev a především – keltské náboženství, jež mělo původ až v době kamenné, věřilo, že v hlavě sídlí veškerá moc člověka. Odseknutím hlavy Keltové tuto moc „konzervovali“ pro vlastní prospěch, jelikož veškeré síly hlavy byly ve službách toho, kdo přemohl jejího nositele.
Keltové a jejich druidové
 |
| Keltové považovali dub za nejposvátnější symbol |
Keltské náboženství a druidové – to prostě patří neodmyslitelně k sobě. Tito mocní mužové, měli až zarážející pravomoci a ovládali tajnou nauku. Vystudovat „druidství“ ostatně nebyla žádná procházka růžovým sadem, studium trvalo celých 20 let! Pro keltské náboženství jsou druidové nejdůležitější postavy. Je známo, že tito kněží (a Keltové obecně) považovali za nejposvátnější věc dub a jmelí na něm – tento strom a jeho parazit se táhne keltskou teologií jako červená nit. Byli však druidové skutečně tak rozšíření? Zprávy o nich máme pouze z Británie a Galie, přičemž ostrovní druidové jsou v dobových textech považováni za „nejlepší“. O tom, že by druidismu holdovali také Keltové například ze střední Evropy (včetně Českých zemí) však žádné zprávy nemáme.
Keltové a křesťanství aneb kam se nakonec podělo keltské náboženství
V době rozpínání křesťanské víry živořili již Keltové na okraji Evropy nebo byli ve svých domovinách romanizováni. Původní keltské náboženství se zachovalo například v Irsku. Ve 4. století našeho letopočtu sem však osoba, nám známá jako svatý Patrik, přinesla křesťanství. Tento muž pravděpodobně pocházel z významné velšské rodiny a ve svém životě procestoval kus tehdejšího světa. V mládí se stal dokonce zajatcem a šest let byl otrokem v Irsku, aby se sem v pozdějším věku vrátil hlásat slovo boží.
Je zajímavé, jak ochotně a rychle keltští pohané přijali na svých posledních výspách křesťanství – a záhy zbožností snad i překonali ostatní evropské národy. Keltské křesťanství však mělo zvláštní podobu a kouzlo – zachovalo si něco z pohanské mystiky a čarovnosti. Keltové v Irsku, Skotsku i dalších zemích milovali legendy o světcích a o zázracích, které konali – tyto legendy se však nesly vpravdě v keltském duchu, neboť nebyla nouze o prýštící krev, usekané hlavy a podobné libůstky, kterých se tento národ nevzdal ani po přijetí Krista a jeho mírumilovného učení.
Keltské náboženství jako takové sice zaniklo, ale křesťanství nepřineslo ani tak revoluci jako spíš pokračování nebo vývoj. Pro Kelty bylo snadné a přirozené přijmout pro ostatní poněkud obtížně pochopitelnou trojjedinost boží, jelikož celý svět vždy chápali jako „dvojjediný“ – tento a druhý svět spolu odjakživa splývaly. Stejně tak splynulo křesťanství s původním pohanstvím a vytvořilo okouzlující a magické náboženství, které si v keltských zemích ještě donedávna uchovávalo ojedinělou atmosféru.