Keltové, tajemný národ, který se zrodil z evropského pravěku a ze své předpokládané pravlasti kdesi v srdci našeho kontinentu se dokázal rozšířit takřka do všech jeho koutů. Ačkoli byla keltská expanze ohromující a nějaký čas trápila i antické národy, nestačilo to a Keltové o pár století později zmizeli v propadlišti dějin. Jediné psané zprávy o nich máme ze záznamů, které vytvořili vesměs jejich nepřátelé, a ty lze tudíž jen stěží pokládat za zcela objektivní. I přes takto kusé informace se badatelům podařilo utvořit si obraz o životě těchto lidí a o jejich kultuře i víře.
Keltové a jejich víra
Pro keltské náboženství je příznačné spojení s přírodou v mnohem větší míře, než tomu ve stejné době bylo u pokročilých antických národů. Mystičnost jejich víry – a také její nevybíravá pohanská krutost – nás dodnes uvádí v úžas. Keltové jsou proslulí kultem lidských hlav, jehož kořeny sahají až do neolitu. Fenoménem jsou také keltští kněží, druidové, jejichž význam nesmazala ani téměř dvě tisíciletí křesťanství a dnes se můžeme v mnoha zemích setkávat se skupinami lidí snažícími se obnovit tento kult a rekonstruovat původní keltské náboženství.
Keltští bohové z pohledu antických národů
 |
| Keltský kříž |
Keltové byli antickými národy často v rámci propagandy také všemožně démonizováni a logicky se tyto pomluvy týkaly zejména jejich víry a náboženských aktivit. Za vše mluví úryvek z popisu keltského posvátného háje pocházející z Lucanova díla Občanská válka: „ Zde na chlumech děsných se oltáře tyčí, každý strom tady zkropen je obětí lidskou.“ A vězte, že zbytek se nese v podobném duchu.
Římané se samozřejmě snažili nějak uchopit a popsat keltské náboženství, ale – což bylo příznačné pro ně i pro tehdejší Řeky – místo toho, aby se vžili do ducha víry svých barbarských sousedů, snažili se keltskou víru i bohy "znásilnit" a napasovat do formiček, z nichž byli odliti jejich vlastní bohové. Od Římanů tudíž nemáme k dispozici žádné hloubavé studie, jen jakési velmi pokulhávající přirovnání jednotlivých keltských bohů k těm římským. A tak se dozvídáme, že keltský Taranis je vlastně římský Jupiter a podobně.
Problém byl však také v tom, že keltští bohové byli mnohem početnější než římští. Existovalo mnoho regionálních božstev lišících se jen nepatrně, a tak se stalo, že například k římskému bohu války Martovi bylo připodobňováno na sedm desítek bohů keltských.
Keltští bohové v mytologii
Poněkud sebestředný pohled na to, jak keltští bohové vypadali, který se nám dochoval od Římanů, naštěstí doplňují jiné zdroje, které dávají problematice trochu hlubší rozměr. Zajímavé jsou zejména keltské mýty, v nichž tito bohové vystupují. Samotní Keltové psát neuměli, ale ve středověku byly ústně tradované legendy zapsány jejich potomky v Irsku a Británii. Význam mají zejména tři dochované soubory mýtů a pověstí – Ulsterský cyklus, Fenianský cyklus a Waleský cyklus „Mabinogi“ podávající nám svědectví o povaze a moci, kterou keltští bohové oplývali.
Měli keltští bohové potomky?
Již z pramenů pocházejících z Caesarových dob se dozvídáme, že ostrovní Keltové se považovali za potomky bohů pocházející z božského rodu Tuatha de danann. Sám Caesar pak ve svých spisech uvádí podobné přesvědčení, tentokrát Galů, kteří svůj původ prý odvozují od Dis Patera, což byl římský bůh podsvětí později splynuvší s bohem Plutem (Hádem). Jde opět o příklad římského srovnávání cizích bohů s jejich vlastními. Dále Caesar dodává, že právě toto přesvědčení je důvodem, proč u Galů začíná den západem slunce, a časové úseky se tudíž nepočítají na dny, ale na noci.
Keltští bohové byli svým lidským svěřencům velmi blízko. Hrdinové a bohové často poněkud splývali, lidé se mohli dostat do světa bohů, a dokonce převzít jejich moc (což se stalo v mýtu o králi Pwyllovi, který si na rok vyměnil roli s vládcem podsvětí). Bůh se také mohl zamilovat do člověka a zůstat s ním v lidském světě, anebo naopak.
Nejznámější keltští bohové
 |
|
Bůh Taranis |
Jako první si snad zaslouží být uveden bůh Taranis, jenž se pravděpodobně těšil u Keltů velké úctě, neboť jej Římané – jak již bylo řečeno – přirovnali k jejich vládci všech bohů, k Jupiterovi. Nicméně, Keltové nejspíš svého Taranida tímto způsobem nechápali. Byl to hromovládný bůh, vládce nebes – a když už jsme u toho srovnávání, jeho ekvivalentem by byl u Slovanů Perun a u Germánů Thor. Taranidovým božským atributem byl kůň s hlavou člověka a ohnivé kolo – takzvaná Taranidova kolečka byla archeology nalezena i na našem území. Taranis byl nejspíš považován za poměrně krutého boha (alespoň Římany určitě, neboť právě jeho kultu přisuzují římští autoři snad nejpočetnější lidské oběti prý upalované v jakýchsi proutěných koších zaživa).
Dalším významným bohem byl Teutates (nejspíš spolu s Taranidem a Esusem „člen“ nejvyšší trojice), který byl válečníkem a hrdinou přirovnávaným k římskému Martovi. Zobrazován je obvykle se zbraněmi a doprovází jej kanec či beran. Typický je pro něj však také kůň. Uctíván byl v Galii a Británii.
A do třetice naší "nejsvětější trojice" je zde Esus, jehož symbolem bylo jmelí a zobrazován byl často, jak kácí sekerou strom. Jeho oblíbeným zvířetem je kanec (na nějž byli ostatně poněkud fixováni všichni Keltové) a měl být bohem války a bohatství. Jeho jméno Esus (Hu Hesus) má však složitější duchovní význam – první část vyjadřuje semeno a dítě rostoucí v obra a slovo Hesus pak označuje jakéhosi ducha růstu přebývajícího ve kmenech stromů.
 |
| Bůh Cernunnos |
A další významní keltští bohové? Jednoznačně Epona, ochránkyně koní a bohyně plodnosti uctívaná u všech Keltů a zobrazovaná nejčastěji jedoucí na koni. Opomenut by rozhodně neměl být také bůh Cernunnos, který nejlépe vystihuje ducha keltského náboženství spojeného úzce s přírodou. Tento bůh - jelen je pravděpodobně velmi prastarý a představuje přírodní síly, plodnost a růst. Avšak křesťané, kteří přišli mezi keltské pohany, v něm spatřovali obraz ďábla.